Výjezdová turistika | Korea | Historie

Historie

Korea

První známou civilizací na korejském poloostrově byl stát Čoson ve 4. století př. n. l. Říše Čoson expandovala směrem na sever až do chvíle, kdy narazila na mocnějšího nepřítele v podobě říše Yen, která v té době ovládala většinu severní Číny. Během 1. století př. n. l. si Yen Čoson zcela podrobila a tato situace zůstala neměnnou po 400 let. Na jihu poloostrova se po celou dobu rozvíjela menší znepřátelená království, mezi nimiž vynikala zejména tři království - Baekje, Goguryeo a Silla (tzv. období 3 království). Království Silla se v 6. století spojilo s čínskou vládnoucí dynastií Tang a poprvé v historii utvořilo na korejském území jednotný politický celek – království Silla. V následujících stoletích pak docházelo k přelévání moc mezi různými královstvími až do roku 930, kdy území ovládla vzkvétající dynastie Goryeo (Korju), podle níž později vznikl název státu Korea. Pod vedením této dynastie se země začala technologicky i kulturně rozvíjet. Hlavním náboženstvím se stal buddhismus, který se ale rozvíjel po boku s konfucianismem. Velkou ranou byl pak vpád Mongolů pod vedením Kublajchána, který roku 1231 zcela rozdrtil korejskou armádu. Korejský princ byl přinucen ke svatbě s mongolskou princeznou a země se dostala na téměř 200 let pod nadvládu Mongolska. Ve 14. století došlo ke svržení mongolské moci díky spojenectví dynastie Korju s čínskou vládnoucí dynastií Ming. Moci se ujal Yi Seong-gye, který založil jednu z nejdéle vládnoucích a zároveň poslední vládnoucí dynastii v Koreji. Země byla opět pojmenována Čoson a jejím sídlem se stal Soul. Říše Čoson se udržela u moci téměř až do počátku 20. století. Během 14. a 15. století zažívala země období nebývalého rozkvětu a rozvoje vzdělání, obzvláště za vlády buddhistického krále Sejonga (1418 – 1450). Poté ovšem došlo k úpadku společnosti a země se nakonec dostala pod nadvládu Číny a pro dalších 200 let se stala čínským satelitním státem. Tento stav ale byl pro Korejce ve své podstatě přijatelný. Čína nechávala Koreu vcelku bez povšimnutí svému osudu a Korea měla možnost čerpat z nezměrného kulturního, náboženského, ale také ekonomického bohatství Číny. S postupem času se z Číny stala v očích Korejců jediná civilizace, na které záleží a vztah obou zemí se začal označovat jako sadae (služba mocnému). I v dnešní době je Čína pro Koreu největším obchodním partnerem a tisíce korejských studentů jezdí do Číny za studii a poté i za prací.
Na začátku 19. století se Korea stala pěšákem v mocenských třenicích mezi Japonskem a Čínou (s většími či menšími zásahy evropských mocností s pomocí USA). Po skončení Japonsko – čínské války roku 1895 se Korea stala japonským protektorátem a poté roku 1910 japonskou kolonií. V tomto období vstoupila Korea do jedné z nejtemnějších epizod své historie. Do roku 1940 vlastnilo Japonsko již 40 % veškeré půdy v Koreji a na jejím území žilo a pracovalo na 700 000 Japonců. Více než 3 miliony korejských rodin včetně žen a dětí bylo vysídleno z domovů a byli posláni pracovat do dolů, na farmy a do továren v Japonsku a Mandžusku (japonská kolonie v Číně). Korejci pracovali za méně než minimální mzdy, pracovní doba byla 12 hodin a byli týráni a špatně živeni. Na 200 000 korejských žen bylo posláno jako dar pro potěšení japonských ozbrojených síl. Díky tomuto zacházení je v Korejcích zakořeněna hluboká nedůvěra vůči všemu japonskému, která přetrvává až do dnešních dní. Vlny odporu byly nejsilnější v Mandžusku, kde pod vedení Kim Il Sunga bojovaly guerillové jednotky proti japonskému nepříteli již od roku 1932. Po řadě vražedných protipovstaleckých zásahů zbylo pouhých 200 členů těchto guerillových jednotek, kteří se po skončení 2. světové války vrátili do severní části korejského poloostrova, kde dodnes tvoří vládnoucí elitu.
Roku 1945 (po skončení 2. světové války) přišlo Japonsko o své zámořské kolonie. Sověti a Američané poté rozhodli o rozdělení země podél 38. rovnoběžky na severní a jižní část. Toto rozdělení proběhlo zcela bez účasti Korejců. V Severní Koreji se s pomocí Sovětů dostal k moci Kim Il Sung, kterého považovali za vhodného spojence. V Jižní Koreji zase Američané prosadili Syngmana Rhee, který žil 35 let ve Spojených Státech. Roku 1948 Rhee a Kim vytvořili samostatné státy a následně došlo k odsunu nejprve sovětských a poté i amerických jednotek. Se vzrůstající intenzitou Studené války se korejská hranice (jedno z nemnoha míst přímého střetu sovětského a amerického vlivu) stala klíčovým místem střetů obou mocností. Roku 1950 Kim nečekaně napadl Jižní Koreu a tím se Severní Korea dostala do války se Spojenými Státy. Ty reagovali spojením s jednotkami Spojených národů (UN) a tím začala Korejská válka. Američané bojovali společně s jednotkami UN proti Severní Koreji, která měla silnou podporu z Číny. Hrozilo, že se válka rozvine až ve 3. světovou válku. To naštěstí nebylo v zájmu ani USA a ani Číny a tak bylo utvořeno demilitarizované pásmo, kde ve městě Panmunjonu probíhala mírová jednání. Válka byla ukončena roku 1953. Zanechala ovšem obě země zničené a demoralizované, jejími oběťmi se stali statisíce vojáků všech zúčastněných stran a také mnoho civilistů, řada lidí zůstala bez domova a bez prostředků. Od této chvíle si šly obě země vlastní cestou.
Následujících 30 let bylo pro Jižní Koreu obdobím technologického a ekonomického rozkvětu. Čehož ovšem bylo dosaženo mnohdy krutými metodami jejích diktátorských vůdců. Autokratičtí panovníci z řad armády se střídali u moci a vládli zemi železnou pěstí. Roku 1992 konečně v řádných volbách zvítězil civilista, Kim Young-sam, který začal budovat demokratický stát. Ačkoliv byl před volbami rovněž členem vládnoucí skupiny, po nástupu k moci překvapil všechny uvězněním předchozího diktátora Chun Doo-hwana a jeho odsouzením za zradu a korupci. To bylo velké vítězství pro demokratické hnutí. Roku 1998 začal prezident Kim Dae-jung s revitalizací vztahů se Severní Koreou. Po roce Pchjongjang odpověděl a od té doby došlo k řadě ekonomických a kulturních styků. Roku 2000 se prezidenti obou republik sešli poprvé od roku 1945. V současné době již Severní Koreu navštívili desetitisíce jižních Korejců a v jihokorejských firmách pracují severokorejští zaměstnanci. Obě země si uvědomily, že vzhledem k dávné společné historii mají mnoho společného. Ačkoliv je její kulturní a ekonomický systém mnohem rozvinutější a stabilnější než systém politický, Korea se zařadila mezi významné světové mocnosti.