Výjezdová turistika | Írán | Nejnavštěvovanější místa

Nejnavštěvovanější místa

Írán

Teherán
Teherán je hlavním a největším městem státu Irán s 15 mil. obyvatel. Nachází se na úpatí pohoří Alborz. Velikostně je srovnatelné s Londýnem či New Yorkem. Je sídlem nejvyšších úřadů státní správy a najdete zde také četné univerzity, muzea a pamětihodnosti, své zastoupení zde mají významné domácí i zahraniční firmy a instituce. V Teheránu jsou dvě letiště – Mehrabád a Letiště Imáma Chomejního. V Teheránu naleznete staré čtvrti v jižních částech metropole a moderní rozložené na severu města. Mezi nejzajímavější místa patří Golestánský palác v samém srdci města, obklopený parkovými plochami a kanály. Z objektů v areálu je nejvýznamnější Audienční palác z dob šáha Fath Alího (1797–1834), v němž se až do 20. století nacházela oficiální rezidence perských šáhů (dnes muzeum). Za zmínku stojí i Palác mramorového trůnu, jenž za svou dnešní podobu taktéž vděčí Fath Alímu, a Bílý palác, zbudovaný šáhem Muzaffaruddínem. Jižně od palácového komplexu leží rozlehlý, složitě strukturovaný prostor bazaru spolu s mešitou Imáma Chomejního, původně nazývanou Masdžid-e šáh, tedy Šáhova mešita. Bazar tvoří samostatnou čtvrť a kromě typických krámků v něm lze nalézt i banky, dílny, medresy, čajovny či restaurace. Již mimo centrum, směrem na sever, se v městské čtvrti Darband nachází někdejší letní sídlo šáhů, dnes známé pod názvem Sádábádské palácové muzeum. Je rozložené na ploše 410 ha a jeho centrálním objektem je Bílý palác Rezy Šáha Pahlavího, dokončený roku 1936.

Národní park Kavir v poušti Dasht-e-kavir
Tento rozlehlý národní park (4000 km2) se nachází 10 km jihovýchodně od Teheránu v Dasht-e Kavir (solná poušť). Park je zajímavý pro pozorovatele ptáků, hlavně pak v okolí vegetací zarostlých pramenů, u kterých odpočívají na jaře tažné druhy ptáků. Zastihnout se tu dají pouštní druhy ptáků, drop obojkový a bělořit černohlavý. Poušť Dasht-e-Kavir, také známá jako Kavir-e-Nemak neboli Velká solná poušť, je velká poušť ležící uprostřed íránské plošiny. Je přibližně 800 km dlouhá a 320 km široká s celkovou plochou 77.600 km2. Tato oblast je téměř bez deště a až na výjimky je velmi vyprahlá. Teploty mohou dosáhnout 50 °C v létě a průměrná teplota v lednu je 22°C. Prší zde jen velmi zřídka a jen v zimním období.

Jazd – pouštní město
Jazd je metropolí stejnojmenné provincie a leží zhruba uprostřed Íránu v nadmořské výšce 1230 metrů, obklopeno dvěma velkými pouštěmi Dašt-e Kavír (Velká solná pouš) a Dašt-e Lút (Velká písečná poušť). Město odedávna leželo na obchodních stezkách a v 7. st. se stalo také významným centrem na Hedvábné stezce. Jako jeden z prvních Evropanů ho popsal Marco Polo. První zmínka o městě pochází již z počátku 3. tisíciletí př. n. l. kdy je zmiňováno jako Ysatis. Od té doby se díky své poloze a dostatku surovin rozvíjelo a v dobách válek se stalo útočištěm mnoha umělců a učenců. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod vedením Čingischána a Tamerlána (Timura), zažilo ve 14. a 15. století období největšího rozkvětu. Po skončení vlády Safijovské dynastie se ve 2. polovině 17. století stal Jazd pouze malým provinčním městečkem, kterým zůstal až do roku 1938, kdy sem byla přivedena železnice. Ta předznamenala opětovný rozvoj města, kde se dodnes uchovala tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách největší slávy exportovaly do mnoha zemí po tzv. „hedvábné stezce“. Jazd je také nejvýznamnějším místem starého perského náboženství zoroastrismu a nachází se zde také jeden z jejich nejvýznamnějších chrámů. Toto náboženství je dnes minoritní, ovšem před příchodem islámu bylo značně rozšířené v celé západní a střední Asii. Po mnoho století bylo státním náboženstvím perských říší. Vyznávali ho například i v Persepolis. Jazd by se dal podle počtu věží směle přirovnat ke stověžaté Praze. Kromě minaretů se zde totiž tyčí ještě stovky tzv. badgirů (větrných věží), což jsou jakési čtyřhranné, někdy šestihranné, shora kryté komíny, které postranními štěrbinami dokážou zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Tam prochází nejprve nad hladinou studené vody, kde se ochlazuje. Odtud je vzduch následně rozváděn po celém domě. Zároveň je tak vytlačován teplý vzduch, který stoupá vzhůru a uniká jinou šachtou badgiru ven. Staří Peršané touto samovolnou cirkulací vzduchu tak vlastně vyvinuli jakousi jednoduchou klimatizaci. Ve městě můžeme narazit i na speciální podzemní vodojemy, jimž kouká na povrch jen kopule. Stavebním materiálem pro stavbu domů zde byl k dispozici jediný materiál – nepálené cihly. Protože město nikdy nebylo „pořádně" zničeno, dokonce ani Činghis Chánem ani uzbeckým Timurem, dochovalo se perfektní kompaktní jádro starého města. Všechno má světle hnědou barvu suché hlíny. Monotónní hnědou narušuje jen modrá kachličková výzdoba monstrózní Páteční mešity (Masjed-e Jameh) a tyrkysové kopule mauzoleí a několika dalších mešit. Procházet se labyrintem úzkým uliček je jako dostat se do nějaké pohádky Tisíce a jedné noci. Orient, jak má být. Pokud sem navíc zavítáte po poledni, kdy všichni drží siestu, nepotkáte živou duši. To pak procházka působí až maličko strašidelně, zvlášť když víte, že tu lze snadno zabloudit. Pokud se ztratíte, doptejte se na náměstí Hosseinieh. Tam totiž stojí zvláštní stavba, na níž se dá ze zadní strany po schodišti vylézt. Je odtud nádherný výhled na celé město a na vyprahlé horské hřebeny za ním. Pod sebou spatříte desítky minaretů, stovky badgirů, kopule bazaru a dvorky domů, kde se odehrává všední život.

Tabriz
Tabriz je čtvrté největší město v Íránu a středisko provincie Východní Ázerbájdžán. Město se rozkládá v údolí, v nadmořské výšce 1350 m na soutoku řek Kuri a Adži. Nejcennější památkou Tabrízu je Modrá mešita z 15. století, dokončená Džahánšáhem z rodu Karakojunlu, která byla znovu obnovená po ničivém zemětřesení. Je zbudována z cihel na čtvercovém půdorysu, s kupolí v centrální části a vstupuje se do ní značně poškozeným ívánem (klenutá halová stavba) ze severní strany. Vnitřek je bohatě zdoben modře tónovanými mozaikami, nechybí ani nápisy tesané do mramoru a jiné pozoruhodnosti. Další významnou stavbou je Arg-e Alíšáh ze 14. století. Jde o pozůstatek mešity, jejímž stavebníkem byl Tádžuddín Alíšáh Tabrízí, vezír ílchána Öldžejtü. Za návštěvu stojí také zdejší zastřešený bazar. Jeho návštěva bude jistě nevšedním zážitkem a seženete tu mnohé, od potravin až k praktickým věcem denního užití. Z dalších památek už toho příliš nenajdete. Mnohé byly zničené zemětřesením. Poslední zemětřesení tu proběhlo v roce 1927.

Kazvín
Hlavní město stejnojmenné provincie a bývalé hlavní město Perské říše (za vlády Safavíjovců) leží v severozápadní části země. V historickém centru města s typickým íránským bazarem se mezi obchody nachází několik mešit, islámských svatyň, madras (tradiční škola se zaměřením na výuku islámu) a karavanseráj (motel pro obchodní karavany putující hedvábnou stezkou). Pozoruhodná je především šítská svatyně emámzáde Hossejn. Za zmínku také stojí několik budov postavených Rusy na přelomu 19. a 20. století., včetně ruského kostela. Město je významným centrem íránské kaligrafie.

Sultánije
Sultánije je někdejší hlavní město ilchánovské (mongolské) říše. Dnes z bývalé slávy města zbylo pouze několik málo staveb, mezi nejpozoruhodnější patří mauzoleum ilchánovského panovníka Chodábande, jehož cihlová kupole je třetí největší na světě. Uvnitř stavby je možno spatřit nástěnné malby a mozaiky. Stavba je zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO. V okolí se nachází ještě několik staveb z uvedeného období.

Pohoří Alborz
Alborz je pohoří Alpsko-himálajského systému s více než 70 vrcholy nad 4000 m, na severu země odděluje Kaspické moře a rozsáhlé území pouští a polopouští vyplňující zbytek Íránu. Na severozápadě navazuje na Malý Kavkaz, na východě na horská pásma pokračující do Afghánistánu. Jeho nejvyšší hora, stratovulkán Damávand (5 610 m), je současně nejvyšší horou Íránu. Díky této poloze má velmi rozmanité klima a z toho plynoucí i rozdílnou tvář krajiny a vegetace. Vyprahlé jižní kamenité svahy v kontrastu s věčně deštěm zkrápěnými severními pralesy. Pohoří je populární výletní destinací díky blízké vzdálenosti od hlavního města, nabízí lanovkovou přepravu k lyžařským sjezdovkám otevřených od ledna do března.

Damávand
Damávand je neaktivní sopka nacházející se v pohoří Alborz a s 5610 m je nejvyšším vrcholem státu Irán i všech zemí Blízkého východu. Nachází se poblíž jižního pobřeží Kaspického moře v provincii Mazandarán, 66 km severovýchodně od íránského hlavního města Teherán.

Kašán
Kášán leží na polovině cesty mezi Teheránem a Isfahánem. Podle staré legendy ho založila královna Zubejda, manželka chalífy Harúna ar-Rašída, známého z Pohádek tisíce a jedné noci. Přestože se jedná o pouštní oázu, od 10. století prosperuje jako významné centrum obchodu s keramikou, hedvábím a hlavně s vyhlášenými kášánskými koberci. V místním bazaru lze všechno toto zboží dodnes sehnat. Kášán si také oblíbil šáh Abbás I., který si dokonce přál být zde pohřben. Návštěvník může obdivovat celé město nejlépe ze střechy krytého, kilometr dlouhého bazaru. Odtud spatří tisíce hliněných kopulí, kam až oko dohlédne, nad tím vším trůní tyrkysové cibule mešit a štíhlé kachlíkové minarety. Zachovaly se tu také město obepínající hradby Ghal'e Džalalí, rekonstruované Seldžuky v 11. století. Město, jež měly chránit, pohltilo roku 1778 zemětřesení. Jen pár desítek let po ničivé katastrofě se však už Kašan mohl znovu pochlubit nejkrásnější architekturou v Persii, především kvůli nádherným domům místních bohatých obchodníků. Na nich, podobně jako na náboženských stavbách ve městě, se často podepsal rukopis perského architekta počátku 19. století, Ustada Aliho Maryama. Historické kupecké paláce mají jedno společné – jsou dokonalou ukázkou pravého perského luxusu, a tak vřele doporučujeme prohlídku všech čtyř zpřístupněných a opravených domů, které slouží jako muzeum, a nádherných lázní sultána Mira Ahmada v jejich sousedství. Cháne-e Tabatabájí je nejromantičtější ze všech místních paláců, patřil významné rodině Tabatabájí a byl postaven kolem roku 1840. Rafinovaně pojatá stavba kolem čtyř nádvoří, doplněných bazény s chladivou vodou, je na fasádách vyzdobena štuky s květinovým motivem, jindy se dekor třpytí malými zrcadélky. Uvnitř ukrývá místnosti s rozvernými malbami a freskami. Duhové barvy skleněných vitráží hází do útulných místností světlo. Ty se otevírají do zahrad, v nichž bublá voda v kašnách a bazénech. Další nádherné paláce, které stojí za návštěvu, jsou: Cháne-e Borúdžerdí , Cháne-e Ameriha, největší soukromý dům v Íránu, a Cháne-e Abbásín. Hammám sultána Mira Ahmada jsou lázně postavené v 16. století za safijovců a rozhodně patří mezi nejkrásnější lázně světa. Další stavbou, kterou v Kášánu po roce 1880 postavil Ustad Ali Maryam, je dvoupatrová stavba - mešita a medresa Ághá Bozorg (masdžed va medrese-je Ághá Bozorg). Tato mešita architekta tehdy natolik proslavila, že se mu poté zakázky jen hrnuly. Typické jsou pro ni dva rozložité ívány s minarety a komíny na chytání větru. O mnoho starší je tzv. Páteční mešita (masdžed-e Džamee), která pochází původně z 11. století, ale z této stavby se dochoval pouze mihráb. Mešita má však velmi zajímavý minaret, který vypadá jak maják někde ve Středomoří. Devět tisíc let staré město se může pochlubit také nádhernými zahradami postavenými tak, abyste si v nich připadali jako v ráji. Muslimové si představují ráj jako zahradu, v níž tečou podle přesných geometrických pravidel potoky blahobytu. Voda, víno, med a mléko přitékají ze čtyř světových stran a spojují se v jedno. Šáh Abbás I. vytvořil takový nebeský obraz v kašanských zahradách Fin. Nemusíte být muslimové, abyste si tu připadali jako v ráji. Stačí ponořit nohy do chladné, tyrkysové strouhy, ulehnout na perský koberec a objednat si jehněčí kebab.

Isfahán
Pohádkový Isfahán je číslo jedna v itineráři každého návštěvníka Íránu. Nachází se jižně od Teheránu, v oáze na vyprahlé pláni obklopené horami v dnešním středním Íránu. Již před více než tisíci lety byl významnou obchodní křižovatkou a v současné době je to jedno z nejkrásnějších měst na světě a je na seznamu UNESCO. Vzestup města začal v 16. století za vlády Šáha Abbase I., který z něj udělal hlavní město. Architekti perského panovníka začali stavět proslulé modré mešity, okázalé hrobky a zahrady a z města se tak brzy stalo i centrum vzdělanosti a umění. V té době vznikl známý poloviční rým Esfahán nesfé džahán (Esfahán je půl světa), podtrhující tehdejší slávu nové metropole rozpínající se Persie. V současnosti má město přibližně 1,6 mil. obyvatel a je po Teheránu a Mašhadu třetím největším městem v Íránu. Hlavní třídou je, už od konce 16. století, Chahar Bagh, která na jižním konci překračuje v létě téměř vyschlou řeku Zayandeh. Turisty láká především velkorysé Imámovo náměstí, které je druhé největší na světě, Mešita Sheikh Lotfollah, Palác Ali Qapu, Muzeum dekorativního umění, mosty přes řeku Zayandeh a další. Za návštěvu určitě stojí také Velký bazar, v jehož podloubích již po staletí probíhá výroba látek zdobených barevným potiskem. V tisícerých vzorech pak vlají z četných krámků a mávají přímo na vás.

Šíráz
Šíráz kdysi býval jedním z nejvýznamnějších měst středověkého islámského světa a za dynastie Zand se na krátkou dobu v letech 1753–1794 stal i hlavním městem rozlehlé Persie. Dodnes sice značně ztratil z někdejší politické důležitosti, zůstává však stále klidným a poetickým místem se zelenými zahradami, modrými mešitami a příjemným klimatem po celý rok. V současné době je šestým největším městem Iránu a střediskem provincie Fárs, starověké Persidy. Leží asi 700 km jižně od Teheránu v nadmořské výšce 1500 m, okolní hornatý terén náleží k pohoří Zagros. Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsou: Mauzolea básníků Háfize a Sádího, první z dob dynastie Zandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však je citadela vládce Karíma Chána, zbudovaná z cihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Ze stejné doby pochází také Bazar Vakíl, jež je hlavním šírázským tržištěm postaveným Karímem Chánem, který se neúspěšně snažil vytvořit z města obrovské obchodní centrum. Malé krámky nalepené jeden na druhý jsou pospojovány chodbami s klenutými kamennými stropy, které uvnitř v zimě udržují teplo a v létě chlad. Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána a Masdžid-e Násir ol-Molk, nazývanou též „Růžová mešita“. Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bagh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.

Persepolis
Starověká Persepolis byla za vlády achaimenovské dynastie metropolí perské říše. Zakladatelem města, ležícího přibližně 40 km od dnešního Šírázu, byl třetí achaimenovský velkokrál Dareios I. (přesný rok založení není znám většinou se udává rozmezí let 518 – 515 př. n. l.). Bývalo to nejbohatší město pod sluncem a soukromé domy byly v průběhu doby vybaveny luxusem všeho druhu. Na terasách Persepole byly roztroušeny královské rezidence, sídla vojevůdců a velice prostorné pokladnice dostatečně zaopatřené k ochraně cenností. Město, či spíše královská pevnost, je obehnáno mohutnými hradbami a vstup hlídají sochy okřídlených býků s lidskými hlavami. Ty v podobě reliéfu vystupují z monumentální „Brány všech zemí“. Město bylo po dobytí Persie srovnáno se zemí, větší část si lze pouze představovat z odkrytých základů. Hlavním pozůstatkem někdejšího města je rozlehlý palácový komplex, zbudovaný na umělé terase o rozměrech 450 x 300 m při úpatí Kúh-e Rahmát, a další, co zůstalo ve větší míře uchováno, jsou nádherné reliéfy, které zobrazují poddané národy přinášející daně či dary ze všech koutů světa. Persepolis patří rovněž mezi památky UNESCO.

Nakš-e Rostam
Skalní masiv s hrobkami panovníků dynastie Achaimenovců leží nedaleko Persepolis. Může se pochlubit bohatě zdobenými reliéfy panovníků dynastie Sásánovců, které zobrazují panovnické výboje a náboženské obřady.

Mašad
Je druhé největší město v Íránu, správní centrum provincie Chorásán a také nejposvátnější místo šíitského islámu. Nachází se asi 850 km východně od hlavního města Teheránu, v údolí při řece Kašaf mezi horskými hřebeny Binalood a Hezarmasjed v nadmořské výšce 1019 metrů; jsou zde příjemné podzimy a jara, velmi tuhé zimy se sněhem a mírná léta. Do Mašadu zavítá ročně přes 3 000 000 poutníků, aby navštívilo hrob osmého imáma Rezy, přímého potomka Proroka Muhammada a jediného z dvanácti šíitských imámů, který je pohřben na íránské půdě. Dalšími památkami, které stojí za návštěvu je muzeum Koránu, kde je vystaveno přes 100 ručně psaných Koránů z různých historických období, a muzeum koberců s nádhernými historickými i zcela současnými koberci. Při prohlídce města byste neměli minout ani bazar, krásně opravenou mešitu Haftád-o do Šahíd s veřejnými lázněmi (hammámem), která je příkladnou ukázkou architektury Sáfijovské éry (postavena byla roku 1648) či pomník a hrob sultána Nádira Šáha. Ten byl původně generálem, který se v roce 1736 nechal korunovat, ale v roce 1747 byl právě v Mašadu zavražděn. Město má železniční spojení s Teheránem a vlastní letiště – je zde také univerzita. Pro oblast Mašhadu je charakteristické především zemědělství, hlavním produktem je vlna, z níž se vyrábějí proslulé perské koberce.

Masuleh
Na seznamu Unesco registrovaná vesnice Masúleh (Masule, Masoole apod.) je častým cílem domácích i zahraničních turistů. Ty sem láká nejen unikátní architektura této osady, ale i pro Írán netypická příroda svěže zeleného pohoří Táleš. Mnoho návštěvníků se vydává na krátké výlety do okolí, kde se nachází malý vodopád a další zajímavosti. Občas se také někteří turisté pokoušejí o výstup na nedaleký Masuleh Dag (3 050 m), což je nejvyšší vrchol celého pohoří. Přes hory lze však podniknout i delší túru, při které se během několika dní přesunete z polopouště íránského vnitrozemí do bujné kaspické džungle, která je z části pozůstatkem třetihorních lesů a nemá svým charakterem nikde na světě obdoby.

Kermánšáh
Důležité město v západní části Íránu a hlavní město stejnojmenné provincie. Většinu z asi jednoho milionu obyvatel tvoří Kurdové. V centru města leží pulsující krytý bazar, několik mešit a šítské tekíje, kde se konají vzpomínkové akce na mučednickou smrt chalífy Husajna ibn Alího. Nejvýznamnější památkou je však Táq-e Bostán s velmi zachovalými skalními reliéfy z doby panování Sásánovců. Leží na skalním masivu v severní části města. Nejpůsobivější je zde asi vyobrazení perského vládce Chusrava II. Ve městě jsou také čtyři muzea ve starých domech z doby Kádžárovců.

Bísotún
Pískovcová skála asi 30 km východně od Kermánšáhu se skalními reliéfy a několikajazyčnými nápisy vytesanými ve skále. Za autora díla je považován perský král Dareios I. z rodu Achaimenovců. Nápisy, které jsou těžko dostupné, jsou psané v staroperštině, elamštině a babylonštině a jsou psané klínovým písmem. Texty začal zkoumat v 19. století britský orientalista Henry Rawlinson a jeho objev přispěl k rozluštění dříve ztracených jazyků. Dílo je zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO.

Howraman
V centrální části západního Íránu, v blízkosti hranic s Irákem, najdete údolí Howraman. V tomto údolí se žije stejně jako v dobách minulých. Můžete navštívit kurdské vesnice, ve kterých se jakoby zastavil čas.

Kandovan
Vesnice troglodytů na severozápadě Íránu, která je osídlena již více než 700 let. Naleznete zde úžasný skalní labyrint, který lidé svou činností přetvořili na unikátní vesničku. Tohle místo má nesmírně působivou atmosféru. Návštěvník si zde připadá, jako by se nějakým zázrakem ocitl ve fiktivním světě Tolkienových hobitů. Kandován je dodnes stále zcela obydlen a neslouží jen jako skanzen a atrakce pro turisty. Nevybírá se tu vstupné, nestojí tu žádné informační tabule ani stánky se suvenýry. Z malých okýnek skalních obydlí sledují cizince zvědavé oči dětí, přísně zahalené ženy třídí na zápražích ovčí vlnu a občas se z povzdálí ozve komické hýkání naříkajícího oslíka. Kandován připomíná tak trochu pitoreskní skalní les. Obydlí mají obvykle tvar téměř pravidelné homole. Protože stojí všechna ve svahu, spojují je strmá schodiště ošlapaná mnoha generacemi tak, že na nich občas jen stěží lze udržet stabilitu. Příbytky, které jsou spíše jeskyněmi než domy, mají i několik pater nad sebou. Vlivem eroze se často část obydlí zřítí. Rámy oken a dveří září bledě modrou barvou, která je v této části Íránu velmi oblíbena pro svou údajně magickou moc. Škvíry mezi domy v horní části vesnice jsou vyplněné balvany a kamennými zídkami.

Meymand
Meymand je rovněž vesnice troglodytů a nachází se v jihovýchodní íránské provincii Kerman. Toto míst bylo osídleno ještě dříve než Kandovan – již po více než 3000 let a je to jedna ze čtyř nejstarších íránských dochovaných vesnic. Ve více než 406 jeskyních se nachází 2560 místností, některé z nich jsou stále obydlené. Obec je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO

Kermán
Pouštní obchodní město na jihu Íránu a centrum Kermánské provincie. Dvě hlavní náměstí jsou zde Azadi na západní straně města a Shohada na východě. Hlavní památky se nacházejí blízko ulice spojující tyto dvě náměstí či přímo na ní. Hlavními zajímavostmi v Kermánu jsou, jako v mnohých jiných městech Íránu, především bazary a mešity. Krytý Bazaar-e Sartasari se táhne přes 1 km. Začíná na náměstí Tohid a končí na náměstí Shohada u Páteční mešity, Masjid-e Jameh, která je nejkrásnější ve městě. Bazaar má jednotlivé části, které byly postaveny v různých historických obdobích, nejstarší z nich se nazývá Bazaar-e Mosaffari a je 700 let stará. V Bazaar-e Vakil určitě navštivte čajovnu Chaykhaneh-ye Vakil umístěnou v podzemí s klenutými stropy, s atmosférou jako s pohádek 1000 + 1 noci. Palác Hamam-e Ganj Ali Khan na náměstí Ganj Ali Khan, je stále součástí bazaru, byl postaven v roce 1631 pro tehdejšího guvernéra Kermanu, Ganj Ali Khana. Dnes je z něj muzeum. Muži se stále mohou vykoupat v Hamam-e Ebrahim Khan. Mešita Masjid-e Imam na náměstí Imam Khomeini je ukázkou, že i moderní přestavba mešity ze Seldžuckého období může skončit dobře. Ledárna Moayedi (ulice Abu Hamed) je zajímavá budova v Safávidském stylu. Bazén, ve kterém byl dříve skladován led, je dnes naplněný umělohmotnými míčky, do kterých se můžete vrhnout. Nad hlavou, ze stropu, přitom visí oběšená figurína Muhammada Rézy Páhlavího, posledního šáha svrhnutého v roce 1979 Ájatolláhem Chomejním. Na hlavě má klobouk pomalovaný pruhy a hvězdami jako americká vlajka. Na náměstí Tohid, před vchodem do Bazaar-e Vakil si všimněte kuriózních lékáren rozložených na chodníku, kde vám prodají třeba jen jednu pilulku jakéhokoliv léku. Na východním konci Kermanu, na úpatí hor, stojí kamenná stavba se dvěma kopulemi Gonbad-e Jabaliye. Proč tam stojí a kdo ji tam postavil, se najisto neví. Je možné, že jde o zoroastriánskou stavbu z počátku našeho letopočtu.

Máhán
Máhán (v hovorovém jazyce Máhún) leží asi 15 kilometrů jihovýchodně od Kermánu a je klasickou oázou v poušti. Dnes přitahuje návštěvníky a poutníky díky nádherné hrobce Nematolláha Valího a nedalekými rajskými Princovými zahradami. Nematolláh Valí žil v Máhánu ve druhé polovině 14. století (nepotvrzený údaj vážící se k jeho narození je rok 1331) a byl jako čelní představitel súfijského řádu také uznávaným básníkem a mudrcem. První hrobku, postavenou v roce 1462, nechal roku 1601 upravit a rozšířit šáh Abbás I. Areál se postupně rozrůstal i v dalších staletích až na dnešních 8000 km2 a je tak učebnicovým příkladem klasické perské architektury, která se kontinuálně rozvíjela od 7. století. Nejvzácnější částí celého areálu je původní kopule nad hrobem, vyzdobená krásnou mozaikou z roku 1462. Čtyři minarety, které se tyčí nad stavbou, jsou pokryty zeleno-modrými dlaždicemi, a odborníci je hodnotí jako nejkrásnější minarety v celém Íránu. Máhán je v současnosti považován za významné centrum súfismu (súfismus je mystický přístup k islámu, využívající různé hudební nebo taneční rituály k uvedení členů řádu – dervíšů – do transu a v něm přiblížení se Bohu) a uznávané poutní místo. Asi 5 kilometrů za oázou, uprostřed nehostinné a pusté pouště, se jako fata morgána vyjímá zeleň nádherných Princových zahrad (Bágh-e Šáhzáde). Zahradu nechal jako obraz pozemského ráje vybudovat jeden z posledních Kádžárovských princů Abdulhamíd Mirza v 19. století na rozloze 75000 km2. Voda do těchto zahrad se přivádí vodovodem z dalekých hor a uprostřed nehostinných písečných plání působí opravdu jako zjevení. Takovýmto umělým parkům říkali staří Peršané „paridaida“, Řekové převzali tento název jako „paradeisos“ a zněho vznikl výraz „paradise“, který dnes v překladu znamená „ráj“.